Harakiri 腹切

    Podstata rituální sebevraždy harakiri 腹切, v Japonsku se častěji používá obrácená složenina 切腹 se čtením seppuku, vychází z přesvědčení, že centem životní energie je břicho. Dříve se k rituální sebevraždě uchylovali příslušníci vyšších společenských vrstev, kteří se dostali do bezvýchodné situace.
    Z historických pramenů lze vyčíst, že k prvním rituálním sebevraždám docházelo již v druhé polovině 13. století na konci období Heian. Popis sebevraždy vojevůdce jménem Minamoto no Jorimasa (1106–1180) můžeme nalézt v knize "Příběh rodu Taira" (viz. Bibliografie). Postupně byly zformovány pravidla tohoto rituálu.

Popis sebevražedného obřadu můžeme najít v knize "Duše Japonska"¹:
    "Mluvčí pokloniv se ještě jednou, spustil svůj šat dolů až po pás a seděl takto po boky obnažen. Pečlivě zastrčil potom dle starého zvyku rukávy obleku svého pod kolena, aby znemožnil pád těla nazad ; urozený Japonec umíraje musí padati vpřed. Klidně a jistě vzal do ruky dýku, která ležela až dosud před ním, pozoroval ji zamyšlen, ba skoro lásky plným zrakem, ješte jednou hleděl sebrati všechny myšlenky a potom vrazil dýku tu hluboko pod pasem do levé strany těla, táhnul jí pomalu ku straně pravé a obrátiv ji potom v ráně, učinil krátký řez směrem nahoru. V té hrozné chvíli nepohnul ani žilkou v obličeji. Když dýku z rány vztáhl, uklonil se ku předu a natáhl krk; nyní teprve vystoupil známka bolesti na jeho obličeji, ač neprozradil bolest ni jediným vzdechem. V okamžiku tomto vyskočil Kaišaku, který dosud vedle odsouzence klečel a každý pohyb jeho ostře pozoroval, a mávnul mečem nad jeho hlavou – ozvala se těžká rána a hlomozný pád – jediným tnutím oddělil hlavu od těla.
    Nastalo hrobové ticho, přerušované jen odporným klokotáním krve prýštící se z bezhlavého těla, které ještě před minutou bylo udatným rytíře. Bylo to hrozné"

    Kromě mužského způsobu sebevraždy seppuku existoval také specifický způsob sebevraždy pro ženy. Pro ženy byl určen způsob nazývaný džigai 自害, kdy si žena nebo dívka prořízla hrdlo nožem a vykrvácela.
    Za druhé světové války byla sebevražda a její rituální pojetí vojenskou propagandou využita při výcviku bojových jednotek. Padnout do zajetí bylo nepřípustné, východiskem z beznadějné situace byl sebevražedný útok nebo sebevražda. Japonské vojenské velení od roku 1944 oficiálně zformovalo sebevražedné jednotky kamikaze 神風. Příslušníci těchto jednotek pak víceméně dobrovolně podnikali sebevražedné útoky proti nepříteli.
    25. listopadu 1970 spáchal rituální sebevraždu japonský spisovatel Mišima Jukio, který se předtím neúspěšně pokusil o vojenský převrat. Sebevražda měla drastický průběh, pětadvacetiletý sekundant nesetnul Mišimu ani na třetí pokus. Hlavu mu proto setnul až další sekundant. Uvádí se, že sebevražda Mišimy byla poslední japonská rituální sebevražda.
    Bohužel dnes Japonsko zabírá první příčky počtu sebevražd na počet obyvatel, každoročně od roku 1998 počet sebevražd překračuje hranici 30 000 osob, v roce 2009 spáchalo sebevraždu 32 845 Japonců. Nicméně tento fakt spíše vypovídá o japonském životním stylu než o odkazu dávných tradic.
    Zajímavostí je, že mnoho sebevrahů končí svůj život v nepřístupných lesích a křovinách na úpatí posvátné hory Fudži.

 

	NITOBÉ, Inazo : Duše Japonska: Bušido.

	Wikipedie – heslo Harakiri

¹NITOBÉ, Inayo: Duše Japonska - Bušido. Praha : Josef Pelcl. 1904. Přeložil: Jan Hora
² KOŘENSKÝ, Josef : Cesta kolem světa: Žaponsko. 1. vyd. Praha : J. Otto. (1895)