Muromači 室町

    Přestože začátek období Muromači byl charakteristický rozbroji a císařským schizmatem, došlo posléze v Japonsku k velkému kulturnímu rozvoji. Konec období Císař Godaigo vyhlásil r. 1334 obnovení císařské moci a snažil se tak navázat na období vlády císařů Daiga a Murakamiho v 9. a 10. století, kdy byl stát řízen přímo císaři. V roce 1336 však Ašikaga Takaudži porazil spojence císaře Godaiga a zmařil tím úsilí o obnovení císařské moci. Císař byl nucen uprchnout - údajně sebou vzal i císařské insignie - do Jošina (jižně od Nary). Ašikaga Takaudži ovládl Kjóto a na trůn dosadil nového císaře jménem Kómjó. A tak v letech 1336 - 1392 existovaly zároveň dva císařské dvory - Severní dvůr (v Kjótu) a Jižní dvůr (v Jošinu). V roce 1911 byl za legitimní uznán Jižní dvůr. Oblast pohoří Kii a Jošino bylo v roce 2004 zapsaná na seznam UNESCO

    Takaudži se r. 1338 nechal jmenovat šógunem. Sídlo Ašikagů bylo v Kjótu ve čtvrti Muromači, odtud se pak nazývá celé období.
    Ašikaga Jošimicu (1358 - 1408) - vnuk Takaudžiho v roce 1392 usmířil oba císařské dvory a Jižní dvůr se vrátil do Kjóta. Jošimicu v roce 1395 odstoupil, stal se mnichem a vládl z ústraní (podobně jako vládli císařové z ústraní na konci období Heian). Šógunem se tak formálně stává jeho syn Jošimoči. Jošimicu si vybudoval v Kjótu ve čtvrti Kitajama 北山 (Severní hory) rezidenci s proslulým Zlatým pavilónem – Kinkakudži 金閣寺a obklopil se zde učenci a umělci. Vznikla zde tzv. „Kultura Severních hor“. Během období kdy vládl Jošimicu došlo k politické stabilizaci, kulturnímu a obchodnímu rozkvětu země. Jošimicu navázal obchodní styky s Čínou a dokonce přijal titul „Král Japonska“. V polovině 15. století dochází ke krizi šógunátu. Kvůli hladomoru se množí se lidová povstání, později dochází i ke sporu o post následníka šóguna Jošimasa, který vyúsťuje v desetiletý ozbrojený konflikt tzv. válka Ónin (1467 - 1477). Ašikaga Jošimasa (1436 – 1490), v roce 1464 odstoupil ve prospěch svého bratra a v roce 1483 se uchýlil do nově postaveného sídla tzv. Stříbrného pavilónu ve východní části Kjóta. Zde podobně jako dříve Jošimicu soustředil učence své doby. Proud tohoto myšlení a umění se nazývá „Kultura Východních hor“. Ke kulturním plodům období Muromači patří divadlo Nó, čajový obřad, rozvoj literatury, malířství a zahradnictví. Bezesporu nejoriginálnější je divadelní forma Nó doprovázená komickými fraškami Kjógen. Tyto divadelní formy se vyvinuly z tanečních a dramatických vystoupení. Jedinečný je také čajový obřad, jehož forma se během 16. století ustálila. V tomto období také vzniká dědičná malířská umělecká škola Kanó, která se stává oficiálním malířským směrem až do 19. století. Provázáním zenového myšlení a zahradnictví vznikají zenové zahrady. Zahrady plné symboliky a náznaků. V literárním dědictví vynikají díla: "Kronika velkého míru" (Taiheiki 太平記), "Psáno z dlouhé chvíle" (Curezuregusa 徒然草) aj.

 

	HILSKÁ, Vlasta : Dějiny a kultura japonského lidu ; 1. vyd., Praha : ČSAV, 1953, 384 s., 18 obr. v přílohách, 1 mapa REISHAUER, Edvin O. a Craig, Albert M. : Dějiny Japonska. (Přel.: Labus, David a Sýkora, Jan) ; Sýkora, Jan. autor části díla. Japonsko 90. let ; 1. vyd. Praha : Lidové noviny, 2000 ; 441 s. váz. VASILJEVOVÁ, Zdeňka : Dějiny Japonska ; 1. vyd, Praha : Svoboda, 1986, 604 s. JOŠIDA, Kenkó : Psáno z dlouhé chvíle. In: Zápisky z volných chvil: Starojaponské literární zápisníky paní Sei Šónagon, Kamo no Čómeiho a Jošidy Kenkóa. (Přel.: Novák, Miroslav a Geisler, Petr) ; Novák, Miroslav a Honcoopová, Helena. Postřehy a nápady ze tří století, Ilustrační tradice v japonské literární klasice ; 1. vyd. Praha : Odeon, 1984 ; 332 s. váz. orig. Makura no sóši, Hódžóki, Curezuregusa.