Čaj
(Oča) お茶

    Čaj, pěstování čaje, jeho výroba a pití se do Japonska dostali spolu s buddhismem ve druhé polovině 6. století během období Nara z Číny. Nejprve se pití čaje rozšířilo mezi buddhistickými mnichy, kteří jej používali jako povzbuzující prostředek k udržení bdělosti při dlouhých meditacích a čtení súter. Pěstování čaje se rozšířilo během období Heian v 9. století, kdy se z čínských klášterů vraceli mniši a v zahradách nově založených klášterů vysazovali čajové keře. V klášterech se z pití čaje postupně stal rituál, který se postupně šířil i mezi horní vrstvy japonské společnosti. S příchodem a rozšířením zenového buddhismu dostalo rituální pití čaje jasná pravidla a formu a během 15. a 16. století se ustálil čajový obřad – čadó nebo sadó „cesta čaje“ 茶道 . Sen no Rikjú 利休 zakládá čajovou školu urasenke. Při čajovém obřadu se pije hustý zelený čaj připravený z práškového čaje mačča 抹茶.

    Nejrozšířenějším druhem čaje v Japonsku je zelený čaj – senča 煎茶, čaj ochucený praženou rýží genmaiča 玄米茶. Oba tyto čaje se také prodávají ochucené práškovým čajem mačča 抹茶 – vzniká tak mačča iri senča 抹茶入り煎茶 a mačča iri genmaiča 抹茶入り玄米茶.
    V období letních veder se také často pije dodatečně pražený zelený čaj hódžiča ほうじ茶. V Japonsku se, kromě čajů z čajovníkových lístků, také můžeme setkat s nálevy z mořských řas kombu tzv. kombuča 昆布茶, nebo s nálevem z nasolených švestek ume tzv. umeča 梅茶.
    Lístky z čajovníku v Japonsku však neslouží pouze k přípravě nápoje. Čaj nadrcený na prášek se také používá k přípravě nejrůznějších pokrmů. Oblíbená je např. čajová zmrzlina tzv. maččaaisukurímu 抹茶アイスクリーム, čajové sušenky, čajové žvýkačky, bonbóny aj.
    V současné době je díky příznivému klimatu největším producentem japonského čaje prefektura Šizuoka, kde se pěstuje 49% čaje. Tradičně známým místem je také Udži, kde se čaj pěstoval a proslavil už v období Heian. Pochopitelně spornou otázkou zůstává, který z čajů je nejlepší. Všeobecně se dá konstatovat, že čaje z Udži vynikají vůní, zatímco čaje ze Šizuoky chutí.
    Na konci dubna (v případě přestupného roku), nebo začátkem května se začíná se sbírat a prodávat první čaj - šinča 新茶. Datum zahájení sklizně se každý rok mnění. Sklizeň začíná 88 dní po slavnosti立春 Riššun připadá na 4. února.
    Příprava zeleného čaje se odlišuje od přípravy černého čaje. Základní pravidlo je, že se nezalévá vařící vodou. Čím kvalitnější čaj, tím chladnější vodou ho zaléváme. Na vylouhování kvalitního čaje stačí 60 stupňů teplá voda. Čaj sléváme po zhruba půlminutovém louhování. Druhý nálev děláme z teplejší vody a sléváme ho hned. Čaj se z konvičky rozlévá do hrníčků postupně tak, že do každého hrnku nalijeme 1/5 až 1/4 čaje a toto 3 – 4 opakujeme. Hrnek se neplní až po okraj, zpravidla se plní tak ze 2/3. Důležité jsou čistící vlastnosti zeleného čaje. Nedoporučuje se proto jeho pití při užívání medikamentů, protože potírá jejich účinky.

    S čajem a jeho pitím jsou v Japonsku spojené také nejrůznější zvyky. Například v Kjótu a jeho okolí se podáním čaje hostům signalizuje, že již mají svou návštěvu ukončit.
    Zelený čaj byl do poloviny 20. století nejrozšířenějším a každodenním japonským nápojem. Na druhou příčku byl odsunut kávou, které v současnosti Japonci zkonzumují nejvíce na světě.